Surah Taha [Taha] in Czech

Tá. Há.

Neseslali jsme ti Korán, abys se trápil,

nýbrž napomenutím těm, kdož bojí se:

a sesláním od toho, jenž stvořil zemi a nebesa vysoká.

Milosrdný na trůn svůj se posadil:

jemu přináleží vše, což na nebi jest i na zemi, a cožkoliv mezi oběma jest i pod (půdou) země.

Jsi-li hlasitý v mluvě, zbytečno to: neb on jistě zná řeč tajnou i co jest skryto.

Bůh! není Boha, kromě něho: jemu přináležejí jména nejkrásnější.

Zdaž došly tě děje Mojžíšovy?

Když viděl oheň a řekl k lidu svému: „Posečkejte, neb v pravdě shlédl jsem oheň: snad budu moci přinésti vám z něho louč, aneb naleznu v tom ohni vedení.“

A když přišel k němu, bylo naň zvoláno: „Ó Mojžíši! —

Jáť zajisté jsem Pán tvůj: i sundej opánky své, neboť ve svatém's údolí Tuwá.

Jáť vyvolil si tě: i slyš, co vnuknuto ti bude:

jáť zajisté jsem Bůh, není boha kromě mne: pročež uctívej mne a zachovávej modlitbu, abys vzpomínal na mne!

Zajisté pak hodina (soudu) přijde — skorem byl bych již dal jí zjeviti se, abych odměnil každou duši dle skutků jejích.

Nechť neodvrátí tě od víry v ni ten, kdo v ni nevěří a následuje choutky své, neb zhynul bys.

A co jest to v tvé pravici, Mojžíši?“

Řekl: „Toť hůl má, o niž opírám se a jíž srážím dolů listí pro ovce své a ještě jinak používám jí.“

Řekl (Bůh): „Vrhni ji na zem Mojžíši.“

I vrhl ji na zem, a hle! stal se z ní had plazící se.

Řekl (Bůh): „Uchop ji a neboj se: my vrátíme ji v to, co byla prve.

A vlož ruku svou v podpaží své: když vytáhneš ji, bude bílá, beze vší bolesti: toť druhé znamení.

Abychom pak ukázali ti některé z našich znamení největších,

jdi k Faraonovi, neb jedná svévolně.“

Řekl Mojžíš: „Pane můj, uvolni hruď mou,

a ulehči mi práci mou,

a rozvaž uzel na jazyku mém,

aby chápali řeč mou:

a učiň mi rádce z lidu mého,

Árona, bratra mého:

opásej jím bedra má,

a společníkem jej učiň v práci mé,

abychom chváliti tě mohli často

a vzpomínati na tě mohli často,

neb ty dobře nás pozoruješ.“

Řekl (Bůh): „Dáno jest ti, oč žádáš, Mojžíši,

vždyť již dobrodiní jsme ti prokázali jindy,

když vnuknuli jsme matce tvé, co vnuknuto jí bylo:

,Polož jej do, bedny a polož jej na moře: i vyvrhne jej moře na břeh, a ujme se jej nepřítel můj a nepřítel jeho.‘ A zahrnul jsem tě láskou svou, abys vychován byl pod zrakem mým.

I šla sestra tvá a řekla: ,Mám ukázati vám ženu, jež kojiti jej bude?‘ Tak navrátili jsme tě matce tvé, aby zaradovala se a nermoutila se. Pak zabil's kohosi a zachránili jsme tě z nesnáze a četnými zkoušeli jsme tě zkouškami: a pobýval's po léta mezi lidem Madianským: pak přišel's (sem z mého) určení, Mojžíši.

A vychoval jsem tě pro sebe:

jdi ty a bratr tvůj se znameními mými a neochabujte ve vzpomínání na mne.

Jděte oba k Faraonovi, neb jedná svévolně,

i mluvte k němu mluvou laskavou: snad rozmyslí si to, neb zalekne se.“

Řekli: „Pane náš, obáváme se, že výstřednosti dopustí se proti nám, aneb svévole.“

Řekl (Bůh): „Nebojte se, neboť já jsem s vámi oběma: slyším a vidím.

Jděte k němu a rcete: ,Myť zajisté jsme posly Pána tvého: i pošli s námi syny Israele a netrap je. Ted přišli jsme k tobě se znamením od Pána tvého a pokoj budiž nad tím, jenž následuje vedení (pravé).

Vnuknuto nám bylo, že zajisté trest čeká toho, jenž lháři nás nazývá a odvrací se.‘“

Řekl (Farao): „A kdo jest Pánem vaším, Mojžíši?“

Řekl: „Pánem naším jest ten, jenž každé věci dal tvar a pak vedl ji (správně).“

Řekl (Farao): „A jak (smýšlela) pokolení dřívější?“

Řekl: „Vědění o tom jest u Pána mého v Knize (věčné): nemýlí se Pán můj, aniž zapomíná.

Onť učinil vám zemi kolébkou a naznačil vám na ní stezky: a seslal s nebe vodu a jí vzrůsti dáváme druhům rostlin různých:

jezte a paste dobytčata svá! Zajisté v tomto znamení jsou těm, kdož rozumem jsou obdařeni.

Z ní stvořili jsme vás a do ní navrátíme vás a z ní vyjíti vám dáme opětně.“

A tak ukázali jsme na znamení svá veškerá: však vylhanými nazval je a odepřel jim víry.

Řekl: „Zdaž přišel's k nám, abys vypudil nás ze země naší svými kouzly, Mojžíši?

Dojista pak předvedeme ti kouzla stejného druhu: ustanov tedy mezi námi a sebou schůzi: nezůstaneme pozadu my, aniž ty — za okolností stejných.“

Řekl Mojžíš: „Schůze s vámi budiž v den zdobení a nechť shromáždí se lidé v poledne.“

I odešel Farao a shromáždil kouzelníky své: poté přišel.

I řekl jim Mojžíš: „Běda vám! Nevymýšlejte lží o Bohu, aby nezahladil vás trestem, neboť ztroskotali vždy ti, kdož tak činili.“

I radili se mezi sebou v rozhovoru tajném.

Řekli: „Tito dva jsou zajisté kouzelníky: chtějí vyhnati vás ze země vaší kouzly svými a odstraniti vaši nauku příkladnou.“

Řekl Mojžíš: „Shromážděte jen kouzelníky své: pak seřaďte se: a jistě dobře povede se tomu dnes, kdo vyhrá.“

Řekli: „Ó Mojžíši, vrhneš ty první hůl svou na zem, anebo my první ji vrhneme?“

Řekl Mojžíš: „Tak jest, vrhnete vy první.“ A hle, provazy a hole jejich připadaly mu následkem kouzel jejich, jako by se plazily.

I zachvěl se v duchu Mojžíš strachem.

Řekli jsme mu (tehdy): „Neboj se, neboť ty vyhráš.

I vrhni to, co v pravici své držíš: i požere to, co oni vyrobili, neboť co oni vyrobili, jest pouze lest kouzelníka; a nedojde dobrých výsledků kouzelník, kamkoli by přišel.“

I padli kouzelníci úctou na tváře své a řekli: „Uvěřili jsme v Pána Áronova a Mojžíšova.“

Řekl (Farao): „Zdaž uvěřili jste v něho dříve, než dovolil jsem? On zajisté jest náčelníkem vaším, který naučil vás kouzlům: pročež uřezati dám vám ruce a nohy pokřižmo, a dojista dám ukřižovati vás na pních datlovníků a tak dojista zvíte, kdo z nás dvou přísnějším jest v trestání a stálejším.“

Řekli: „Nebudeme vážit si tebe nad to, co přišlo nám z jasných důkazů, aneb nad toho, jenž stvořil nás: i rozsuď si, jak chceš rozsouditi, však ty souditi můžeš jen ve věcech života pozemského.

Myť pak zajisté uvěřili jsme v Pána svého, aby odpustiti mohl nám hříchy naše a kouzelnictví, k němuž donutil's nás, neboť Bůh lepším jest a stálejším.“

V pravdě ten, jenž přijde před Pána svého jako provinilec, schystáno má peklo: v něm ani nezemře, aniž bude žíti.

Ale ten, jenž přijde k němu co věřící, konavší dobré skutky pro tyto připraveny jsou stupně nejvyšší:

zahrady Edenu, pod nimiž řeky tekou, v nichž přebývati budou věčně: toto odměna bude bezúhonných.“

A pak vnuknuli jsme Mojžíšovi: „Vyjdi ven se služebníky mými a proraz jim stezku v moři suchou: neboj se dostihnutí a nestrachuj se.“

I pronásledoval je Farao s vojsky svými a zaplavila je moře záplava:

tak zavedl Farao lid svůj v blud a neuvedl je na stezku (pravou).

Synové Israele, tak zachránili jsme vás před nepřáteli vašimi a ujednali jsme s vámi schůzku na úbočí hory Sinai pravém a seslali jsme vám mannu a křepelky:

požívejte z dobrých věcí, které potravou dali jsme vám však nebuďte v tom svévolnými, aby nepadl na vás hněv můj: neboť ten, na něhož padne hněv můj, zhyne.

Ale zajisté velkým jsem v odpouštění k tomu, jenž kajícně obrací se ke mně a věří a koná dobré skutky a tím dobře jest veden.

„Však co uspíšilo tvé oddálení se od lidu tvého, Mojžíši?“

Řekl: „Oni jsou mi těsně v patách i přispěchal jsem k tobě, Pane můj, pro tvé zalíbení.“

Řekl (Bůh): „Zajistéť na zkoušku postavili jsme lid tvůj po odchodu tvém: i v blud zavedl je As-Sámirí.“

I vrátil se Mojžíš k lidu svému rozlícen, zkormoucen:

řekl: „Lide můj, zdaž neslíbil vám Pán vás slib krásný? Či dlouhou již zdála se vám býti smlouva s Bohem, aneb chtěli jste, aby padl na vás hněv Pána vašeho proto, že nedodrželi jste slibu mně učiněného?“

Řekli, „Nedodrželi jsme slibu ti učiněného nikoliv z našeho popudu, nýbrž přinuceni byli jsme, abychom snesli náklady šperků lidu a naházeli je v kupu, a tak vmetl je v oheň As-Sámirí. A vytáhl z něho pro ně tele ztělesněné, bučící, i řekli: „Totoť jest Bůh váš a Bůh Mojžíše, na kterého on zapomněl.“

Což neseděli že neodvětilo jim mluvou, a že nemohlo jim způsobiti ani škody, ani prospěchu?

Vždyť Áron jim byl již řekl dříve: „Lide můj, pouze na zkoušku jste postaveni jím: a Pánem vaším jest Milosrdný, pročež následujte mne a poslouchejte rozkazy mé.“

Řekli: „Nepřestaneme uctívati je, dokud nenavrátí se Mojžíš.“

Mojžíš řekl: „Ó Árone, co zbraňovalo ti, když viděls s je v bludu,

abys mne následoval? Což neposlušen byl's rozkazu mého?“

Řekl: „Synu matky mé, necuchej vous můj a hlavu mou! Zajistéť obával jsem se, abys neřekl: „Rozštěpil jsi syny Israele a nedával's pozor na nařízení mé.“

A jak jest to s tebou, As-Sámirí?“

Řekl: „Viděl jsem, co oni neviděli: i uchopil jsem hrst prachu ze šlépěje poslovy a vysypal jsem jej do telete: a takto ponukla mne duše má.“

Řekl Mojžíš: „Odejdiž: a (trestem ti) v tomto životě budiž, abys říkal,,Nedotýkejte se mne!' A zajisté bude ti dostáti (tak) slibu, kterého nebudeš moci nedodržeti. A pohleď na boha svého jemuž nepřestal's býti oddán: myť dojista spálíme ho a do moře rozprášíme jako prach.

Bohem vaším jest pouze Bůh (jediný), není boha kromě něho: onť zahrnuje všechny věci ve vědění svém.“

Takovýmto způsobem vyprávíme ti děje minulé a dali jsme ti od sebe varování.

Kdokoli odvrátí se od něho, ponese v den zmrtvýchvstání břímě,

jež ponesou věčně a špatně ponese se jim v den zmrtvýchvstání:

v den, kdy zatroubeno bude na roh a shromáždíme provinilce v den onen, osleplé:

budou šeptati si navzájem mezi sebou: „Dleli jste na zemi jen deset dní.“

My nejlépe však budeme věděti, co říci budou chtíti nejpříkladnější z nich, když řeknou: „Dleli jste na ní pouze jeden den.“

A dotazovati budou se tě ohledně hor; i rci: „Rozpráší je Pán můj v prach

a zůstaví je jako pláně srovnané:

nespatříš v nich záhybu ni vlnitosti.

V den onen následovati budou toho, jenž zavolá je a bez zatáček půjde vpřed: a poníží se hlasy před Milosrdným a slyšány budou jen kroky jejich.

V den onen neprospěje přímluva, leda toho, jemuž dovolí to Milosrdný a schválí, aby mluvil.

Onť ví, co před nimi jest a co za nimi: však oni nemohou obsáhnouti toho ve vědění svém.

A poníženy budou tváře před Živým a Stálým a ztroskotá ten, jenž obtížen bude nepravostí.

Však kdo konal dobré skutky a byl věřícím, tomu nebude třeba báti se ukřivdění, aniž ztráty.

Takovýmto způsobem seslali jsme jej jako Korán arabský a rozmanité rozsili v něm hrozby: aby báli se Boha, a aby vzbudil v nich vzpomínání.

Pročež povýšen budiž, Bůh, Král, Pravda! Nespěchej s Koránem dříve než dokončeno ti bude vnuknutí jeho a rci: „Pane můj, rozmnož mne věděním!“

Kdysi učinili jsme již smlouvu s Adamem, však zapomněl ji a nenašli jsme v něm (pevného) rozhodnutí.

A když řekli jsme andělům: „Padněte před Adamem na tváře své,“ učinili tak všichni, vyjma Iblíse, jenž se vzepřel.

I řekli jsme Adamovi: „Adame, totoť nepřítel jest tvůj a ženy tvé: nechť tedy nevypudí vás ze zahrady ráje a nestanete se zbědovanými.

Zajisté (dáno) jest ti, abys nehladověl v ní, aniž chodil nahý:

a abys nežíznil v ní, aniž trpěl horkem.“

I našeptal mu Satan, řka: „Adame, zdaž ukáži ti strom věčného života a panství, jež nikdy nepomine?“

I pojedli z něho oba a zjevila se jim nahota jejich: a počali sešívati si krytbu na sebe z listí zahrady: tak neposlušen byl Adam Pána svého a byl zváben.

Poté pak vyvolil si jej Pán jeho a popřál sluchu pokání jeho a uvedl jej (na cestu pravou).

Řekl: „Ven s vámi ze zahrady se všemi: budete navzájem sobě nepřáteli! A když přijde vám ode mne vedení, tehdy kdož následovati budou vedení mé, nezbloudí, aniž bude zbědovaný.

A kdo odvrátí se od napomenutí mého, ten bude míti život ztísněný: a předvedeme k sobě jej v den zmrtvýchvstání slepým.“

Řekne: „Pane můj, proč předvedl's mne k sobě slepým, když před tím byl jsem vidoucím?“

Řekne Bůh: „Jakož přišla ti znamení naše a zapomněl's je: taktéž dnes zapomenut jseš.“

A takto odměníme každého, kdož přestoupil (meze) a neuvěřil ve znamení Pána svého: a zajisté trest v životě budoucím přísnějším bude a stálejším.

Zdaž nepozorují kolik zahladili jsme před nimi pokolení, v jichž obýváních prochází se nyní? Zajisté v tom znamení jsou rozvážným.

Nebýti slova předem vysloveného Pánem tvým, byl by uskutečnil se již trest jejich: však lhůta jeho, jest předurčená.

Měj strpení s tím, co mluví a vyvyšuj Pána svého ve chvále před východem slunce i před západem jeho a ve chvílích příchodu noci: a na obou koncích dne, abys zalíbil se mu.

A nespočívej dlouho zrakem na tom, čeho dočasně popřáli jsme několika párům z nich — marností života pozemského — abychom na zkoušku postavili je v tom: však úděl daný ti Pánem tvým lepším bude a stálejším.

Nakazuj modlitbu rodině své a vytrvávej v ní. My nežádáme od výživy od tebe, nýbrž my tebe živíme: a k (dobrému) konci dovede bázeň boží.

A říkají: „Nepředvede-li nám znamení od Pána svého, (neuvěříme). Což nepřišel jim jasný důkaz o tom co psáno jest v knihách předešlých?

A kdybychom byli zahladili je trestem před ním, byli by řekli „Pane náš, proč neposlal's nám proroka, abychom následovati byli mohli znamení tvá dříve, než potupa a pohana nás stihla?“